Jdi na obsah Jdi na menu

Čarodějové na Východní frontě

6. 1. 2014

 

Čarodějové na Východní frontě

 

Mělo mě to napadnou, vážně. Nadřízenému se neodporuje, byť šoustá vaší ženu… No v tom případě zrovna tak. Jenže já byl opilý a měl rytířský kříž. Cítil jsem se jako Bůh. Ano, byl jsem hodně opilý. Takže místo slibované Itálie, holá východní fronta. Studená, odporná, prolezlá zimou a v létě komáry. Nesnáším ji. Ještěže chlast tu mají dobrej. Jo a cigarety, ty taky.

Stěny byly studené i když kamna hřála, jakoby měla dostat zaplaceno. Ale to už asi tak bývá, někde je zima, jinde zase teplo. Tady byla zima, přímo kurevská. A ani kamna, ani cokoliv jiného s tím nic neudělá. Šedé zdi byly studené, stůl uprostřed místnosti studený... Dalo se tu žít, ale opravdu žádná slast.

I ta šlichta, co jsme tu jedli, byla obvykle studená. Bože, měsíční žold za teplou večeři. Stačila by mi kaše... No dobře, kaše a maso, ale prosím. Vím, že armáda jako ta naše nás utužuje v boji na každém kroku. Jenže ti nahoře by mohli uznat, že by nám dobře bojovalo i najezeným.

Do místnosti vrazil mladý poručík. Poslední zásilka z Německa. Mlíko mu teče po bradě a pokukuje po našich řádech. Zrovna jsem jedl něco, co bych mohl při troše obrazotvornosti nazvat masem a plackou, co dělal desátník Fricke, a mladý ze sebe vychrlil tu věc o masakru u řeky. To nebyl můj úsek. Mě to mohlo být jedno. Ale nebyl mi jedno můj oběd.

 

"Poručíku!"

"Ano, pane!"

"Obědvám. Pokud jste si nevšiml."

"Ja wohl, Herr!" srazil mladík předpisově podpatky a trochu se začervenal. "Mein Enschuldigung, bitte, aber..." trochu se zakoktal, ale očividně mu to leželo na srdci už dlouho. "Pane, s dovolením, měl byste se tam jít podívat. Všichni ostatní vysocí důstojníci se do toho nějakým způsobem vložili..." Přikročil blíž a upřel na něj pronikavý pohled někoho, kdo je sice mladý, ale nepřeje si být posuzován podle věku, ale podle svých schopností.

"Měl byste se tam jít podívat, Mein Herr?"

 

Mimochodem, už jsem řekl, že jsem si tímhle mládětem něco začal? Ne? Říkám to teď...

"Jsou tam mrtví? Jsou. Mrtví ještě nikdy nikomu neutekli. A to mi věřte. " Kousl jsem si do placky a na lžíci nabral kousek masa... nebo té věci, co se tak tvářila.

"Půjdu tam, až dojím. A vůbec, přestaňte mi vykládat jaký to byl masakr, mluvte srozumitelně. Jste můj odstřelovač a máte být v klidu. Co vás to v tý škole dnes učí?!"

 

Jeho podřízený jen nafoukl tváře, potom za sebou zavřel a sedl si, bez dovolení!, naproti němu.

"Jsem v klidu, pokud mám v ruce pušku a daný cíl, to jsem v klidu. Teď nemám ani jedno, v klidu být nemusím," odpověděl potom poněkud popuzeně.

 

"Uklidni se a jez. Jsme speciálové, nemusíme být u každý blbosti, jasný?" Přisunul jsem mu druhou misku a nabral trochu jídla. "A popořadě, kolik a jak podle tebe zemřeli. A jestli mi tu ještě jednou někdo zopakuje tu historku o drápech, budu zuřit!"

 

Mladý muž mlčel a jen se rýpal v jídle. Ani oči nezvedl. Až to staršímu nedalo.

"Tak co je? Ztratil jsi řeč?"

"Řekl jste, že budete zuřit, mein Herr, tak radši mlčím," opáčil poručík nevzrušeně a strčil si do pusy lžíci.

"Dobrá," rezignoval kapitán a opřel se do sedadla. "Tak poslouchám, i historku o drápech."

"Co by, jednou ta těla opravdu vypadají rozsápaná jako nějakým obrovským zvířetem, tak se to šíří. Je to tak."

"Do háje, já ty bestie fakt nesnáším. Opravdu." Muž, který měl na ramenou kapitánské výložky. Vstal. Přešel k polici a nalil si vodku. Lokl si a potřásl hlavou. "Tak poslouchám. Víš, nelíbí se mi, když se tu válčí takhle, ale bohužel i my jsme ve válce. A Dohoda tu teď nemá moc místa.Takže podle tebe vlkodlak?"

"Mám ve svém věku začít věřit na pohádky?" opáčil poručík chladně a spolykal svoji porci, aby nemusel příliš vnímat chuť. "Jsem sice možná mladej, ale mladej nerovná se blbej. Kdy si to konečně uvědomíte a přestanete ze mě dělat neschopnýho idiota?"

"Ach jo. Tak mladej a tak... no dobře. Podívej se. A dívej se, prosím, pozorně, víš, ono to vážně není příjemné." Kapitán se postavil na jednu stranu místnosti a pak se pohnul. A najednou… tam prostě nebyl.

"A doprd..." zakuckal se poručík čajem, ale ne tak vyděšeně, jak by měl. Místo toho, když konečně nabral dech, se jen otázal: "TAKŽE VY TAKY?!"

Kapitán se zasmál a znova si nabral jídlo. "Myslel jsem, žes na to přišel už dávno. Proto tě sem poslali. Protože tady se, chlapče, bojuje na VŠECH frontách."

"Empatie mi nikdy nešla," zamračil se mladík a hodil si nohy na stůl. "A poslali mě sem právě kvůli tomu, že tu řádí vlkodlak, ne kvůli tomu, že se tu potuluje pár čarodějů." Pak se ale potutelně usmál. "Ale už je mi jasný, jak to, že na nás doteď nepřišli..."

"Protože jsem, co jsem? Poručíku, nejsem kapitán jen tak pro nic za nic. A empatie by vám měla jít, jste odstřelovač. Potřebujete, aby byla v rovnováze s telepatií."

"Nechápejte mě špatně, pane. Nejsem přes duševno, takže empatie a telepatie jsou u mě v rovnováze, ale na velmi nízkém stupni. Má kvalifikace zní ohnivý a stínový čaroděj."

"Vaše kvalifikace, tss," muž se zvedl. "A i s tou jste si myslel, že jsem jen obyčejný důstojník? Blbec, co si tu hraje na vlastním písečku? Ech," povzdechl si. "Posílají mi sem mláďata."

"Ono, kdybych tu občas byl i pracovně a neměl smysly úmyslně zamlžované!" naježil se poručík a vyskočil na nohy, "tak bych vás možná i odhalil!"

"Měl jste i tak!" zasmál se kapitán a najednou stál u něj. "Ta rychlost to je, co vás znervózňuje.“

"Nejsem nervózní!" odsekl mu poručík a demonstrativně se k němu otočil zády. "Jen nemám rád, když ze mě někdo dělá idiota!"

Najednou cítil cizí přítomnost ve své hlavě a tichý hlas. "Jen rád prověřuji lidi kolem sebe, než jim ukážu kdo a co jsem."

"A rád zneužíváte jejich slabostí, to už jsem si taky všiml..." odpověděl mu v myšlenkách a alespoň trochu se obrnil. Tohle mu sice nikdy nešlo, ale nikdo mu nemohl vyčítat, že se alespoň nepokusil.

"Otoč se a přestaň se tak tvářit," kapitán se usmál a pak mu upravil výložky. "Dojez to a půjdeme, práce... Ti vlkodlaci nám tu straší lidi."

"Jak se zase tvářím?" sešpulil mladík rty a neochotně se na něj podíval. "Jen nemám rád, když mě někdo nebere vážně... Proč myslíš, že mě sem poslali? Protože si řeknou třiadvacetiletý ohnivý a stínový čaroděj a bez empatického a telepatického nadání? Tak ještě tu o červené Karkulce."

"Jez a nedohaduj se. Pak ti to vysvětlím."

"Dojedl jsem," ukázal mu prázdný talíř. "Takže můžeš vysvětlovat, jsem jedno velké ucho. I když upřímně nevím, co mi chceš vysvětlovat..."

"Dívej se." Kapitán se znovu postavil před něj a pak mu zmizel. "Viděl jsi to?" zeptal se a položil mu ruce na ramena. „Pokud budeš dostatečně rychlý, uvidíš stín," zašeptal mu do ucha.

"Pokud budu dostatečně rychlý, tak ho i chytím..." usmál se spíš pro sebe a napjal oči. A skutečně - dotknul se toho stínu. Téměř jej zachytil. Pár týdnů tréninku a mohl ho chytit i přes jeho rychlost a svoji neschopnost duševního kouzlení.

"Kdo hlídá Hlídače… Už chápeš?" zeptal se tiše starší muž a čaroděj. Pak mu přejel rukou po rameni. "Jsi tu jako můj stín... Můj vlastní stín."

"Co ti může kdykoliv podpálit paty," pousmál se trochu a promnul si dlaně. Když je rozevřel, hořel mu v nich malý plamínek. "Mohl jsem tu trochu přitopit..."

"To jsi mohl, ale zase nesmíme být nápadní." Kapitán se k němu nahnul a políbil ho na jemné rty. Zavřel oči a nechal se. Když polibek skončil, jen se trochu usmál.

"Kdybychom to bývali pořádně odstínili... Ale to je co by, kdyby... Půjdeme se podívat po tom vlkodlakovi?"

"Půjdeme, tak mě veď," řekl, oblékl si kabát a narazil čepici víc do čela.

"Jdeme."

 

Vyšli do mrazivého šera. Lhostejno, jestli bylo ráno, poledne, nebo večer. Slunce neviděli tak dlouho, že skoro zapomněli jak vypadá, buď byla tma, nebo šero. Nic mezi tím neexistovalo.

Museli si vzít motorku a pak jít kus pěšky. To údolíčko ani nebylo v jeho části úseku, ale ten, co to tu hlídal, zemřel už před týdny a tak se tady teď musel ochomýtat on. I když oficiálně byl on a jeho lidé lovci partyzánů, ve skutečnosti lovili a byli loveni stejnými, jako byli sami.Vlkodlaky, vampýry a čaroději. 

Poslední metry šli pěšky, do chvíle, než poručík zdvihl ruku a zastavil ho.

"Tady, podívej se," ukázal na stopy zřetelně vytlačené do mokrého sněhu. "Vlkodlak. Dospělý, v plné síle. Žádné mládě, nebo čerstvě iniciovaný nováček, ale poctivá, krvelačná bestie." Sklonil se a prohlédl si okraje stopy. "A taky zřejmě pořádná váha. Sto až sto padesát kilo. Možná i víc..."

"Nesnáším tyhle velké bestie. Opravdu je nemám rád. To jak koušou, jak vraždí. Budeme ho muset chytit. Vydám se po stopě. Ještě dnes. Je teplá a krev… krev ještě volá," kapitán se usmál a v očích mu zaplálo světlo. Zvláštní světlo

"Můžeme ještě teď, pušku mám u motorky. A mám i stříbrný náboje," pousmál se mu poručík v odpověď a vydal se zpátky po vlastních stopách. "Taky takovýhle bestie nemám rád."

"Výborně," usmál se kapitán a vydal se po stopě. Věděl, že ho mladík dožene a věděl, že to nebude trvat dlouho. Vlkodlak se najedl. Nebude daleko, maximálně takových patnáct kilometrů…

Měl pravdu, vlkodlak nebyl daleko. Nebylo to ani těch patnáct kilometrů. Bylo to sto padesát metrů, právě k jejich motorce. Poručíkova nízká empatie ho nezaznamenala. Jeho přítomnost si uvědomil teprve po tom, za sebou zaslechl vrčení.

Kapitán si to uvědomil pozdě. A pak zaslechl střelbu a křik. I při jeho rychlosti bylo skoro pozdě. Málem.

 

Poručík nabil, ale věděl, že asi nestihne vystřelit. Věděl to, jako jistě cítil jeho dech na zátylku. Pak se jemně zamračil a začal pátrat po okolních stínech. Stíny a plamen, to jediné byl schopen vycítit. Teď pomalu, zatímco předstíral, že o vlkodlakovi neví, z nich utkal síť stejně pevnou, jako neviditelnou. Vrčení slyšel stále jasněji a jasněji. Zásobník se stříbrnými kulkami zapadl na své místo.

Jedna. Dva. Tři.

Rázem se otočil a ocitl se bestii tváří tvář. Hodil síť. A ve chvíli kdy dopadala vystřelil. Zároveň vykřikl, aby varoval kapitána.

Byl tam a stačil uhnout na poslední chvíli. Vlkodlak spadl a tím srazil i jeho.

Škubající se bestie a muž. Muž a bestie.

Kapitán vykřikl bolestí a vlkodlak zachroptěl. Práskly dva výstřely a pak bylo ticho.

Poručík sklonil pušku a potom ale bestii dorazil ještě jednou ranou přímo do srdce. Podal kapitánovi ruku.

"Jste v pořádku, mein Herr?" zeptal se tiše, zřejmě byl sám dost otřesený. Byl bledý a stisk neměl tak pevný jako jindy. Ale nechvěl se. Kapitán se pomalu postavil a pak se o něj opřel. Chytil se za bok. Měl ho rozseknutý na kost a byly mu vidět žebra.

"Budu v pořádku," zachraptěl.

"Jak rychle se hojí váleční čarodějové?" zeptal se ho poručík opatrně, ale to už mu pomáhal nasedat do sajdkáry a podal mu svoji pušku.

"Poměrně dobře," zachraptěl kapitán a přitiskl si jeho pušku k tělu.

Poručík sám nasedl za řidítka a nastartoval. Ještě než se rozjel se však zarazil. "To tělo..." zašeptal si víceméně pro sebe. Za chvilku na místě, kde ležela vlkodlačí mršina vzplanul oheň a nezbylo nic víc, než vypálený kruh.

"Myslím, že už to nemusíte řešit. Nejsou mrtví, není případ... jeďte domů. Hans je dobrý zdravotník a vy si můžete připsat splněný úkol. Bylo to dobré, skutečně."

"Šlo o to, že když by tu někdo náhodně našel vlkodlačí mrtvolu, mohlo by to mít zlé důsledky..." povzdechl si poručík, otočil motocykl a zamířil zpátky k bunkru. Přistihl se dokonce, že se tam i těší, i když tam nebylo moc tepla, pořád tam bylo lépe než venku. Sešlápl plyn a motocykl vyrazil jako šipka.

Jeli poměrně dlouho, ale to se jim koneckonců mohlo jen zdát. A k bunkru přese všechno nakonec dorazili, poručík zajel dovnitř, zaparkoval a pomohl kapitánovi na nohy.

 

* * *

 

Lehl si na postel a mladík spolu s Hansem se nad ním sklonili.

"Servané maso, špína, ale vy se hojíte moc dobře, kapitáne. Vyčistím to, zašiju a za pár dní budete v pořádku, dobře?"

"Dobře," kývl kapitán

"Radši se neptám, co jste dělali...?" podíval se zdravotník na poručíka. Ten ale uhnul pohledem a zadíval se do očí kapitánovi. Ten jenom přikývl, že může mluvit, že ani zdravotník Hans není tím, kým se zdá být.

"Lovili vlkodlaka," odpověděl poručík popravdě.

"Můžeš mi říct, proč jsi lezl vlkodlakovi pod pracky, Dietre? Víš, že tě to může zabít, ale ty ne... Jsi blázen! Ty i ta tvoje rodina!" S tím mu začal muž ošetřovat bok. "Vypálit stříbrem, to bys potřeboval!"

"Byla to má vina," vložil se do toho poručík. "Neměl jsem kapitána volat, když jsem tu bestii měl na mušce..."

"Jasně, víte co, mlčte, mladíku! A rozehřejte kamna, pokud ho zranil vlkodlak, musí se to vypálit. A vy se necukejte, kapitáne, alespoň si příště budete dávat pozor."

"Na to nemusím rozehřívat kamna," odsekl poručík a v dlani se mu znovu rozhořel plamínek. "Dejte mu něco na skousnutí, vy mudrlante!" zaškaredil se potom.

Hans ho nerudně uposlechl a dal kapitánovi mezi rty trubičku. Pak trochu napnul roztrženou kůži a pokynul mu.

"Omluvám se, pane, bude to trochu bolet..." Poručík přitiskl svou dlaň na ránu.

Kapitán sebou jen trhl a pak jen sípavě oddechoval. Už nemohl, když poručík ruku konečně odtáhl a pak ji tam přitiskl znovu i se stříbrným prachem. Pak ránu Hans čímsi namazal a nechal ho v klidu ležet. Nachystal obvaz a s poručíkovou pomocí ho vysvlékl a konečně čistě ránu zakryl.

"A čtyři dny klid na lůžku, pane, a vy, poručíku, vemte flintu a ulovte maso, musí teď lépe jíst. Ty žebra bych mu mohl spočítat."

"Ja wohl," povzdechl si poručík, pokynul kapitánovi a vyšel z místnosti.

Když za ním zaklaply dveře, Hans se podíval na svého trochu nedobrovolného pacienta.

"Jsi nezodpovědný pitomec, víš o tom?" zeptal se ho pak.

"Proč myslíš?" zeptal se tiše kapitán. "Myslíš, že jsem takový pitomec, abych tady používal svou magii? Mám se nechat zabít? Víš co to se mnou dělá."

"Tak radši necháváš to štěně, aby ti krylo záda, jo? Co je vůbec zač? Snad ne ohnivý čaroděj... A mimochodem, to že jsi pitomec jsem si myslel spíš na základě toho, že si fakt nedáváte bacha."

"Je to ohnivý čaroděj a ovládá i stín. Bude dobrý. A ano, měl jsem dávat větší pozor. Polepším se. Opravdu!"

"Jen aby."

"Nechci tu umřít, jen jsem unavený, to je všechno."

"Jo a k tomu chlastáš." Hans se na něj dál přísně díval. Pak se poťouchle usmál. "A kdybys náhodou nerozuměl spojení čtyři dny v klidu, tak to znamená včetně sexu, můj milej."

"Co máš proti sexu?"

"Já nic, ale tvoje žebra by mohla mít problém. Odpočiň si a dej tomu klukovi pokoj. Vím, že potřebuješ mít někoho u sebe, ale dej si teď pohov."

 

Poručík se vrátil o pár hodin později a vlekl pár zastřelených kusů. Bylo to ubohé, bylo to hubené, ale pořád to bylo lepší než nic. Odnesl je do kuchyně, setřásl ze sebe povinnou dávku mokrého sněhu a naprosto automaticky zamířil do kapitánova pokoje. Tiše zaklepal a potom ještě tišeji vklouzl dovnitř.

"Tak jak je?" zeptal se, když se na něj upřel kapitánův pohled.

"Dobře," řekl kapitán a pak si sedl, pomalu. Sykl a zase si musel lehnout. "Jde to. A co vy? Měl jste dobrý lov?"

"Ušlo to. Co se dalo zastřelit jsem zastřelil, ale zázrak nečekejte. Je to hubené, až se jednomu svírá srdce..." povzdechl si poručík a sedl si k němu na postel. Potom ho lehce políbil na rty.

"Ehm, Heinrichu, já… Hans mi sex zakázal. Já bych rád, ale..." Kapitán se nechal políbit a pak ho políbil zpět. "Opravdu bych moc rád, ale..." znova byl políben. "Opravdu to..." Teď mlčel delší dobu. A pak jen tiše oddechoval. "Opravdu," hlesl.

"Nemám Hanse rád," pousmál se poručík a ještě jednou ho políbil. "Zakazuje věci dobré pro rekonvalescenci..." olízl mu rty.

"Já... Opravdu to není vůči Hansovi pěkné," Dieter se už moc nebránil, jen zdvihl ruku a jemně si ho přitáhl blíž. "Já… Opravdu to nejde... Ježíši, svádíš mě!"

"Já?" Heinrich se trochu odtáhl a v očích měl najednou čiré zděšení, až si Dieter musel klást otázku, jak dobrý herec je. "TO bych si v životě nedovolil, mein Herr!" vyhrkl potom.

"No, tím si nejsem až tak jistý, věříš mi to?" usmál se kapitán a pak si ho přitáhl blíž. "Jsi celý zmrzlý, pojď ke mě, ano... Pod tu deku se vlezeme oba a mohl bys zatopit v kamnech?"

Heinrich jednou krátce tlesknul a v skrze kamnovou mřížku začalo prosvítat načervenalé světlo. Když se ujistil, že oheň hoří jak má, obrátil se mladý poručík na svého nadřízeného. A zase to byl ten nesmělý kluk, jako ještě včera. K pomilovaní. Pomalu se začal svlékat. Boty, uniforma, košile, spodky... Nakonec vklouzl pod přikrývku mezi kapitánem a stěnou a přitulil se k němu co nejtěsněji.

"So, mein Herr?" zeptal se potom.

„A tady zůstaň, budu s tebou a bude mi dobře, krásně hřeješ a tady je moc chladno… Ale asi za to může i moje magie, studí."

"Pravda, studíš víc než já a to jsi nebyl venku," zamručel Heinrich a přitiskl se k němu tak, že skoro nemohl dýchat. Nakonec přes něj ještě přehodil nohu.

"Já za to nemůžu, ty zase vždycky hřeješ. Je to tvoje podstata, chápeš?" usmál se Dieter.

"A ještě mi snad řekni, že ti to vadí!" ohradil se náhle ten mladý muž rázně a vztyčil se na lokti. Deka z něj napůl sjela a odhalila tak kůži, která i v tomhle počasí byla lehce opálená.

"Ne, mám to rád, alespoň ti nestudí v žilách, ale hřeje. Což je důvod, proč já mám rád poušť, nepotím se tam tolik. Tady je zima. Zima a chlad. Zahřeješ mě?"

Heinrich skoro zapředl jako koťátko a opřel se mu bradou o rameno. "A jak tě mám zahřát, mein Herr?" zeptal se potom a políbil ho na bradu.

"Jen lež vedle mě, prosím. Opravdu bych neměl mít sex, kvůli napětí v jizvách. Jen mě hřej… Je to s tebou příjemné, pod jednou dekou."

"Ach, no dobře..." svolil Heinrich a natáhl se vedle něj, stále přitulený s hlavou opřenou o jeho rameno. I jemu takhle bylo příjemně. Skoro se mu zavíraly oči.

"Jednou tady zahoří led," usmál se tiše Dieter než zavřel oči... Viděl to, věděl, že tu jsou boje, ale líbilo se mu to tu, teď byl klid.

 

Zotavil se rychle a Heinrich... Jeho oči, když se s ním miloval, zářily jako oheň. Oheň a led. Ti dva se nemohli přitahovat víc... A jen málokdo věděl, že pro Dietra je ten mladý poručík něco víc. A to bylo dobře.

Doba nepřála ani jejich vztahu, ani čarodějům. Byť těm na Východě.  

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Karin - Paráda

9. 3. 2019 13:23

Pěkně napsané

mravenec - ...

23. 1. 2014 8:16

mě se to tak líbí!

sisi/ctenar - :-)))

9. 1. 2014 23:20

Ach jak dlouho stepuji u starých stránek! Jak mě svrběly prsty najít tvého MacGyvera až se mi bortilo srdce! a ted : zjistím že jsi osedlala zcela nového koně .) :) skvělé .) nebýt daily-slash, no možná bych se za čas optala Amater :D ale víš jak :) :D někdy nám připadají voloviny jako úkol lezení do soukromí :D chabá výmluva lennosti připouštím. Ale po té pauze !:D je tvé psaní jako znovu nalezená radost :) děkuji

Profesor - ...

8. 1. 2014 22:03

Další z mých oblíbených povídek je zpátky. Díky.