Jdi na obsah Jdi na menu

Tři

6. 1. 2014

Tři...

 

Seděl na rudé pohovce, dlouhé nohy natažené k hořícím plamenům v krbu, odpočíval a zpoza víček pozoroval jeho... Sedícího před ohněm.

"Jean-Lucu, dones mi čaj, prosím."

"Ano, pane," ozval se diskrétním tónem opodál stojící komorník a neslyšně se vzdálil.

"Čaj? Nebyla by káva lepší?" Od krbu se obrátily velké tmavé oči a pohlédly mu přímo do tváře.

"Káva povzbuzuje, čaj uklidňuje i povzbuzuje... A já mám chuť teď spíše na ten klid, můj milý příteli. Mimochodem, co je v tom krbu tak zvláštního, že mu dáváš přednost přede mnou?"

"Oheň od pradávna lidi fascinoval. Je v něm síla, kterou dokáže zkrotit jen někdo a jen na chvíli. Jako sluha, který tě může kdykoliv zavraždit ve spánku. Je v tom cosi rozčilující, tajemného. Nebezpečná krása."

"Jistě, stejně jako mít ve své společnosti tebe, že ano, můj malý plamínku?"

"Jsem nebezpečný?" pousmál se náhle a po kolenou se přesunul blíž.

"Jistě, že jsi. Mé malé stvoření noci, jsi nebezpečný," usmál se muž na pohovce.

Mladík na něj krátce vycenil zuby a pak se stočil do klubíčka na podlaze u jeho nohou.

"A ty jsi můj pán, který mě ulovil a zkrotil..." zašeptal měkce po chvíli, kdy ho jen pozoroval.

"Pojď ke mě," zašeptal muž na pohovce

"Tvé přání je mi rozkazem." Zdvihl se do kleku, potom se posadil na paty a opřel se mu dlaněmi o stehna. A pak si položil hlavu do jeho klína.

"Pierre!" ozvalo se rozechvělé vydechnutí.

"Jsem tvůj, vždycky jsem byl..." odpověděl tiše, s látkou jeho kalhot přitisknutou na tvář. Ruka ho pohladila v jemných vlasech.

"Tohle mě jednou zabije," zavrčel muž na pohovce.

"Jenom tvůj," zamumlal do míst, kde se látka trochu napínala.

"To jistě, co až přijde Jean-Luc? Hm?"

"Je to tvůj komorník," pokrčil Pierre rameny a líbezně se usmál.

"Jistě, to pak vás zas budu mít v posteli oba,"odfrkl si muž.

"Taky bychom se mohli milovat pro tvoje potěšení, můj pane..."

"Vy dva? A já bych se díval?" zeptal se s pozdviženým obočím muž.

"Představení jen pro tvoje oči..." Ty Pierrovy se podivuhodně zaleskly. A ke všemu si ještě olízl rty.

"Hm, ale mohl bych se cítit poněkud… ošizeně..."

"Můžeš si mě vzít... Potom, ihned..." Tón jeho hlasu byl tichý, provokativně svůdný a neodolatelný. Představa, jak se toho křehkého těla zmocňuje Jean-Luc, jen aby potěšili jeho oči, byla skvostná.

"Hm, pak byste mě třeba nazvali tyranem, jako už po několikáté."

Mladík u jeho nohou zavrtěl hlavou.

"Ne."

"Ne?" Muž mu zvedl bradu a pak se usmál. "Polib mě."

Poslechl ho. Ze začátku nepatrně váhal, jakoby se bál, ale potom mu objal hlavu a pokusil se z jeho úst vydobýt co nejvíc.

"Při bozích, já chci..." hlesl potom udýchaně mezi žhavými polibky. "...chci, abyste mě měli oba.... Spolu."

"Drzé mládě!" zavrčel muž na pohovce a pak pokynul neslyšnému sluhovi, který opět vstoupil. "Slyšíš, Jean-Lucu, chce tě… Tak si ho vem! Teď a přede mnou!"

Pierre vyjekl, když s ním bylo nevybíravě smýknuto zpátky před krb a potom zasténal, jak se Jean-Lucovy prsty dobyly pod jeho košili a nedočkavě ho začaly svlékat.

Muž se v klidu uvelebil a jen je pozoroval. Pierre se pod rukama Jean-Luca chvěl, ale chtěl to sám, bylo to... zajímavé.

Jeho mladičký společník v té chvíli hladově chňapnul po komorníkových ústech a ovinul mu dlouhé, hubené nohy kolem boků. Byl nahý a světlo ohně tančilo po té bledé kůži, přeskakovalo mezi Jean-Lucovými snědými, rozložitými rameny---

Muž na pohovce upil čaje a jen ty dva pozoroval. Snědší Jean-Lucovo tělo a pod ním světlé a křehké Pierrovo. Jejich vzdechy. Jejich hladové chňapání po tom druhém. Sám se musel usadit pohodlněji a pak rukou zabloudil ke svému opasku.

Jean-Luc je tichý a důstojný, i když si tuhle chvíli nepochybně velice užívá. Pierre se rozechvěle kouše do rtů, vzdychá a sténá zcela nepokrytě. Občas na něj upře pohled zamlžený rozkoší a když se Jean-Lucova hlava sesune mezi jeho stehna, dívá se na něj pořád. Hraje představení jen pro jeho oči.

A On se stále jen dívá. Ano, už se sám sebe dotknul, ale nikterak moc. Spíš si užívá té podívané a občas si jazykem přejede rty. Čeká. Ví, že se to vyplatí

Bílé zuby se zabořily do bledé kůže, jak si skousnul ruku, ale jen na chvíli. Pierre nikdy nebyl potichu, ani když to vyžadovaly okolnosti. Místo toho si k ústům přitáhl Jean-Lucovu ruku a začal názorně předvádět, co právě Jean-Luc provádí v jeho klíně...

Muž v křesle se usmál a jen pohybem hlavy ho vybídl, aby pokračoval. Chtěl to vidět. Dál a víc. Jak se Jean-Luc utopí v tom těle. Jak ten mladík bude křičet – chtěl to vidět… A pak je chtěl mít oba

Bylo to zvrhlé, nemravné a zcela jistě to byl těžký hřích. Ale bylo to skvělé.

Pierre sebou zazmítal v bezděčném návalu slasti, zdvihl boky ze země a potom frustrovaně zasténal, když mu Jean-Luc nedopřál tolik kýžené uvolnění. Místo toho si ho vyzvedl k sobě a potom ho přiměl kleknout na všechny čtyři. Mladík už potom velice ochotně šel na lokty a potom níž, až se tváří opřel o drsný koberec, zatímco jeho pozadí čnělo lákavě vzhůru.

Muž v křesle polkl a pokynul mu prstem.

"Ke mně!"

Chyběl už jen kousek do chvíle, kdy Pierre obvykle začal naříkavě prosit... Byl vzrušený, třásl se po celém těle - a když přišel ten příkaz, poslušně se přesunul ke svému pánu a veliteli, stejně jako Jean-Luc, který měl v očích zase ten svůj nevyzpytatelný pohled, jen maličko zamlžený.

Muž na pohovce ho pohladil po tváři a pak mu obličej přitiskl na své kalhoty, které už byly rozepnuté. Mladík věděl, co dělat…

Nejenže oplýval tou křehkou krásou, kvůli které mu ho leckterý obchodník záviděl až za hrob, ale měl také velký talent a šikovná ústa a ruce. Polibky pomalu klouzal, kde ho chtěl jeho pán mít. A snažil se, aby mu udělal opravdu dobře. Aby si zasloužil tu rozkoš, kterou mu Jean-Luc mohl, ale nemusel dát. Ta představa ho donutila frustrovaně zasténat a ruka mu sjela do vlastního klína...

Když jeho pán sykl, Jean-Luc k mladíkovi přistoupil a pak mu roztáhl půlky. Muž v křesle znova sykl a kývl. Jean-Luc se k mladíkovi sklonil a pomalu do něj začal pronikat.

Pierre se prohnul v zádech a ze rtů se mu vydral výkřik. Tohle bylo... Nepopsatelné skvělé.

"Ah! Ano! Při bozích... Prosím... Prosím!" zakňučel po chvíli a docela zapomněl, že měl uspokojovat svého pána a vládce.

Ale ruka, která ho chytla za vlasy, mu to rychle připomněla. Kde má ta jeho nevymáchaná pusa být a co má dělat.

"Snaž se trochu!" zasyčel muž. "Nebo... Jean-Lucu, přestaň!"

Rozkaz byl okamžitě splněn. Pohyby přestaly. Jean-Luc strnul

"Ne, to neeee!" Pierre doslova zavyl frustrací a pokusil se pohnout boky. Ale Jean-Luc ho držel pevně. Znovu se otřásl, jak strašně, strašně moc toužil, aby pokračoval, a rychle se sklonil. "Promiňte, pane," hlesl chvějícím se hláskem, ještě než pána znovu polechtaly na břiše jeho hebké vlasy.

"Pokračuj, Jean-Lucu," řekl tiše jejich pán, když se mladík dal zkušeně do díla. A vzápětí i Pierre mohl vydechnout slastí, tělo za ním se znovu pohnulo ve stejném rytmu jako on laskal jejich pána.

Tuhle hru nehráli moc často, ale o to víc si ji užíval. Ten každičký pohyb ve svém těle, každý sten, který mu potvrzoval, že je pán spokojen s jeho dílem. Ale když se Jean-Luc přiblížil k té hranici, kdy se přestával i on ovládat, Pierrova pozornost znovu povolila.

Už jen křičel a Jean-Luc rychle přirážel do toho mladého dychtivého těla. A jejich pán na pohovce si držel hlavu toho mladíka mezi nohama a drsně ho hladil po zádech.

"Dělej!" sykl, když mladík ztrácel pozornost.

Zvedly se k němu ty tmavé oči, které uměly vypadat tak nevinně a smyslně zároveň.

"Prosím, pane..." hlesl po chvíli, kdy konečně byl schopen artikulovat. "Chci... VÁS!"

"Tak první dokonči práci!" řekl jeho pán tvrdě a pak zavřel oči. Bylo příjemné vnímat mladíkovo tělo chvějící se Jean-Lucovými přírazy. Jeho ruce. Jazyk. Dech. To vše ve zrychlujícím se koktejlu... A pak slastné trnutí a jejich křik.

A že se Pierre opravdu snažil, aby byl spokojený. Snad možná nejvíc za celou dobu, kterou ho měl u sebe... Nechal ho, ať si jeho hlavu tiskne do klína, ať ho tahá za vlasy a když boky jeho pána sebou škubly ve slasti největší, poslušně rozevřel rty, aby přijal úplně všechno, co mu pán dá.

V té chvíli Jean-Luc nepatrně zvolnil, aby oddálil jeho vlastní vrchol. Ten byl připravený pro někoho jiného...

Mladík tiše zasténal, když Jean-Luc zvolnil a pak z něj docela vystoupil. Pak ho Jean-Luc zvedl a on se posadil vedle jejich velitele na drahou pohovku.  Muž se usmál a pokynul Jean-Lucovi, který ho začal laskat v klíně, zatímco on sám líbal a hladil mladíka. A pak, když už byl opět vzrušený, se na něj mladík posadil a jejich velitel znova pokynul Jean-Lucovi.

"Stoupni si před něj, udělá ti to pusou, má ji kouzelnou, že… Mazlíčku?" zeptal se a jemně přirazil do mladého těla.

"Vše-všechno co si..." Pierre si už malinko šlapal na jazyk, vzrušením se mu pletla slova. Ale co se po něm chce pochopil velice rychle, když se Jean-Luc zdvihl a jemu se tak naskytl neuvěřitelný výhled. Tak neskutečný, že nedbal vůbec ničeho a rovnou se hladově vrhnul na jeho klín, že málem přepadl dopředu. Pánovy ruce ho včas chytily za zápěstí a stáhly zpátky... Zakňučel.

"Pusou... A pořádně, můj krásný mazlíčku," zašeptal mu chraplavě do ucha a pak ho pustil. Mladík se sklonil Jean-Lucovi do klína a ve svém vlastním cítil přírazy svého pána.

"Dělej, mazlíčku... Chci, aby byl pořádně nažhavený."

A tak se snažil, skoro ještě víc než předtím. Netušil, jestli má pán v úmyslu něco zvláštního, nebo prostě jen chce svému oddanému služebníkovi dopřát potěšení, ale každopádně dělal co uměl, i když několikrát Jean-Lucovi hrozilo ošklivé poranění, když Pierre slastí zapomínal, co se v jeho rozkošných ústech nachází.

A když už Jean-Luc byl skoro nad propastí ho od něj pán odtrhl, donutil Pierra vstát, položil ho na pohovku, naklonil se nad ním a znovu do něj vnikl.

"Pojď do mně, příteli… Pojď, Jean -Lucu... A chci to tvrdě!"

Pierre zanaříkal a vyhrkly mu slzy, když mu najednou pán věnoval tolik pozornosti. Zničehonic to bylo ještě intenzivnější než předtím, ty přírazy, to všechno... Když otevřel oči, rozmazaně nad sebou spatřil tvář, která se křivila ve vrcholné rozkoši.

Jeho vlastní tělo se zmítalo v křečích vyvolaných rozkoší, stejně jako tělo jeho pána a za ním i jeho sluhy, který tvrdě přirážel do toho pevného zadku, který se mu tak nezištně nabízel.

"Dělej! "Slyšel jen okrajově. Cítil tu divokou bouři citů a intenzivních přírazů. Bylo to...

Neskutečné, naprosto neskutečné... A on si přál, aby tohle nikdy, nikdy neskončilo.

A pak uvolnění. Smršť pocitů, která začala a skončila tak bouřlivě, že je to všechny tři smetlo na sebe.

Po chvíli, kdy se od nich pocity vznášely ve spirále a zase se vracely, kdy vzduch houstnul a řídnul zároveň, kdy všichni tři jen těžce dýchali, se ozvalo tichounké zakňučení. To byl Pierre na jehož křehké konstituci právě spočívala váha dvou dospělých mužských těl.

Polibek mu ochladil čelo a pak se ta tíha zmenšila až polevila docela.

"Jsi v pořádku, můj milý?" zeptal se ho někdo tiše.

Kývl a objal ho kolem krku. Pán. Druhý polibek, na ústa, přišel od Jean-Luca, který ho něčím vlhkým otíral. A potom ho společně odnesli do postele. Pierre si někdy během té doby pomyslel, že tohle vlastně miluje nejvíc, tu chvíli, kdy se o něj oba starají...

Chvíli, kdy jsou všichni tak podivně rozechvělí, milováním a pak společně ulehnou do té dekadentně pohodlné postele s nebesy. A budou společně odpočívat až do rána, než Jean-Luc vstane a připraví jim snídani…

A vše zas bude jako při starém.

Do chvíle, než zase přijde ten příkaz, kterého on velice ochotně uposlechne.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Karin - Paráda

9. 3. 2019 13:48

Tak to bylo parádně hustý.

sisi/ctenar - už jsem se zmínila --

9. 1. 2014 23:22

jak výtečně umíš psát .) je to slast pro oči i duši. Nezmohu se na víc než-li laskat palcem ucho hrnečku a číst, dnes bude vskutku dlouhá noc.