Muraki´s page

 Cvak! Cvak!

A tím, jakoby mi zpečetili osud. Protože po tomhle mělo přijít něco daleko horšího. Prásk! Prásk!, kupříkladu. Ne, že by mi na tom druhém Prásk! nějak zvlášť záleželo, šlo mi o to moje Prásk!, které mělo na druhý svět poslat mě! Ale když už se člověk jednou dá do takového uvažování...

Přiměl jsem se myslet na něco jiného. Třeba na to, že zatím ještě dýchám a žiju. Pravdou ovšem zůstávalo, že to žití s sebou neslo jisté komplikace. Kromě toho, že nevypadalo moc dlouze, tu taky byla jistá věc, připoutaná masivním stříbrným okovem k mému pravému zápěstí. Ta věc, které patřilo to druhé Prásk! v mé mysli. Přesněji řečeno - ten věc. Ten upír...

Ne, minuty příští se opravdu nejevily růžově. Spíš víc do šeda. Skoro do černa. Ach jo. Já nesnáším pátky třináctýho!

Stál tam tiše před zraky svých příbuzných i jejich teď již bývalých nepřátel. Díval se na ně klidně. Kouřově šedé oči je pozorovaly s vědomím člověka, který se rozhodl dobrovolně. Koneckonců, on sám byl jeden z těch, co jednání iniciovali, proto i na jeho hlavu měla padnout odpovědnost za poslední krev.

Povzdechl si jen nad tím, že nedokončil své zápisky o celé této válce a také nestačil zaplatit ten dluh u Děravého bubnu, ale to se už teď týkalo jiných. On teď nechá jen Soudce a Popravčí, aby jeho i toho vlkodlaka zabili? Ne. Popravili, nebo obětovali? Jako poslední z dlouhé řady bolestivých obětí. Jako pečeť míru. On zemře a ostatní budou žít.

Znova povzdech, kdyby si tak nezapomněl vzít své pouzdro s cigaretami, rád by si jednu zapálil. Za ta staletí si osvojil ten zvláštní zlozvyk kouřit tabák a ubaloval si ho do tenkých cigaril... A teď mu to chybělo. Pouzdro s přesně ubalenými cigarilami.

Díval jsem se na něj, jak si tam stojí a všechny si měří, klidným, ledovým pohledem. No, na jednu stranu jsem mu záviděl, že to bere tak stoicky, ale vím já, jestli to jenom nehrál? I když, mohlo by mi to být celkem jedno... Kdyby nebylo těch jistých okolností, které mě dovedly až sem. Velmi neblahých, pokud mohu soudit. Ne, i po všech těch letech jsem se zrovna necítil na takovou věc. Na to, abych si stoupl, s tím upírem po boku, narovnal se a nechal se... Co? Jak nás vlastně chtějí zabít? Zastřelit? Pověsit? Prohnat nám srdcem stříbrný kůl? Jak?

Chtělo se mi řvát, zařvat na ně tu otázku... A slova jakoby mi vyschla v hrdle. Směšné. S tímhle jsem nikdy problém nemíval, nikdy mi to nečinilo potíže říct komukoliv cokoliv, projevit svůj názor. A teď jsem nemohl. Věděl jsem přesně, co chci říct a nemohl. Všechno se zarazilo. A já jen stál a propaloval je pohledem. Všechny. Do jednoho.

Předstoupil před ně ceremoniář a s ním zástupci z obou ras-..

"Máte-li nějaké poslední přání, vyslovte je prosím teď," řekl a hlas se mu trochu třásl.

Upír se na něj zaměřil pohledem a pak řekl tiše: "Vše jsem již zařídil, jen… Zapomněl jsem si své pouzdro na cigarety."

Poslední přání? Kdybych mohl, začnu se smát. Smích zaujal místo slov v mém krku. Ale mohl jsem zase mluvit. To bylo pozitivum. Jedno z mála posledních. Jestli úplně ne poslední.

"Pouzdro na cigarety? Jistě." Ten dědek se musel očividně snažit, aby se nepodělal. Jakoby měli z tohohle světa sprovodit jeho a ne nás. Vtipné. Smích se pořád nedostavoval. Využil jsem tedy aspoň hlasu.

"Poslední přání?" zopakoval jsem přemýšlivě. "Co vám takhle nakopat prdel?"

Upír vedle něj se trochu ušklíbl a pak tiše pronesl: "Předpokládám, že můj společník je rozrušený, ale podle toho, jak ho znám a jak jsem ho studoval, by si přál jistě pořádnou večeři a příjemnou dámskou společnost. "

Muž před ním se uklonil a upír, který mu stál po boku, se na odsouzence zadíval skoro s lítostí v očích.

"Je to škoda, že volba padla zrovna na vás, Earle, váš bystrý rozum nám bude chybět."

"Připravil jsem vhodného nástupce," řekl klidně odsouzenec.

Myslím, že v tu chvíli, kdy ten ksindl upírská promluvil, se mi krev nahrnula do hlavy. V tu chvíli jsem opravdu zatoužil nakopat někomu prdel. Někomu konkrétnímu. Jemu, abych byl docela přesný. Pořádnou večeři? Dámskou společnost? Aby bylo jasný, já si v první řadě vůbec nepřeju umřít. I když vím, že mě nikdo nebude postrádat, alespoň ne nikdo z příbuzenstva.

No jo, stál jsem mezi nimi, jejich rozmazlenými haranty a tou židlí na stupínku. A s ní spojenou hromadou akcií, zlata a tak podobně. Vlkodlaci vážně nejsou taková lůza, jak si o nich upíři a ostatní myslí. A co na tom záleží. Mě to přece může být jedno, ne? Totálně. Mě totiž pošlou kamsi...

Probodl jsem očima svého ctihodného nástupce, který stál od ceremoniáře nalevo a jízlivě se ušklíbal. Samozřejmě naprosto nepochybně věděl, co se mi honí hlavou. A dokonale se bavil tím, že jsem bezmocný, jak myš v pastičce. Zaskřípal jsem zuby. Nakonec jsem se však ovládl. Ještě je čas... Ještě pořád je čas.

Upíří zástupce se poklonil a za chvilku už upírovi podával zlaté pouzdro s cigaretami a přitom se ho jemně dotkl prsty na zápěstí. Obyčejné ale i důvěrné gesto.

A hlavně zvláštní gesto.

"Dobře," pronesl jsem tedy po chvíli usilovného soustředění se na hnusné věci, které bych provedl celému světu, abych se uklidnil. "Večeře není špatný nápad... Ale tu dámskou společnost si můžete odpustit. Na kurvy nejsem zvědavý, ani v nejmenším."

Muži se uklidnili a pak uklonili. A vzápětí je již vedli do pokoje, kde byla nachystaná hostina. Byl to útulný pokoj s krbem, křesly a velkou postelí. Řetěz mezi mimi byl tak dlouhý, že si Earl mohl klidně lehnout na postel a vlkodlak přitom v klidu jíst. Řetěz byl totiž kouzelný a dal se natáhnout až na patnáct metrů, i když nejraději byl na své standardní délce dva metry.

Upír si lehl a zapálil si.

I když nemám kouř z cigaret v nějaké zvláštní oblibě, dalo se to přežít. Bylo důležité, že neotravoval. Nechal mě v klidu najíst. Jo, dopřát si tu pravou, nefalšovanou, gurmánskou večeři. Pravděpodobně poslední večeři ve svém životě. Dobře, teď na to zkusím chvíli nemyslet. Hodil jsem si nohy na stůl a nalil si pořádného panáka vodky. Pozornost od milujících, drahých a truchlících příbuzných... Poslední pokus jak si mě usmířit? Nalil jsem si ještě jednoho. Pak jsem se obrátil k posteli.

"Nechcete taky?"

"Ne děkuji, přemýšlím," řekl upír a dál si cosi kreslil prstem ve vzduchu. Kouř a jeho prsty vytvářely podivnou pavučinu a upír ji pozorně sledoval. "Mohu se na něco zeptat?"

"Prosím?" odpověděl vlkodlak s poměrným klidem a obrátil do sebe dalšího panáka. Poslední vodka v jeho životě. No, aspoň to bude zítra zajímavé...

"Pil jste někdy upíří krev?"

"Vy snad vlkodlačí ano?" odpověděl mu otázkou.

"Ne, ale četl jsem o tom," řekl upír a dál si kreslil zvláštní diagramy do kouře. "Prý to dává tomu, kdo to přežije, řekněme nové obzory."

"I hle," odtušil vlkodlak klidně. "Tak to bychom to mohli vzájemně zkusit ne? Řekl bych, že šance je tak padesát procent. Buď to přežijeme, nebo ne. Když to nepřežijeme, nic se nestane, když to přežijeme, stejně nás zítra zabijou..."

"Řekli mi o vás, že se do všeho vrháte po hlavě, ale nevěděl jsem, že až tak moc. Mimochodem, to, co vy chcete hned tak vyzkoušet, zajišťuje jistou přípravu a," upír se po něm trochu s despektem podíval, "jelikož jsme donedávna byli nepřátelé a rozhodně k sobě náklonnost necítíme, bude to ještě horší, takže mi dejte čas vše připravit, prosím."

"Podívejte se, mám před sebou vyhlídku na poslední noc na tomhle světě, pokud něco nevymyslím, o čemž tedy silně pochybuji... Takže proč si ty poslední hodiny nezpestřit něčím opravdu vzrušujícím? A promiňte, ale vysát upíra tenhle požadavek naprosto splňuje..." Vlkodlak se mírně ušklíbl. "Ale prosím, když to vyžaduje jistou přípravu, připravujte se. Zatím ještě pořád máme čas..."

Upír na lůžku si povzdechl a pak se jeho prsty rozkmitaly, jako prsty hudebníka, který finišuje. "Vemte si láhev a pojďte sem, pokusím se vám to vysvětlit."

"Domníváte se, že ji budu potřebovat?" Znovu mírný úšklebek, ale potom se přece jen vlkodlak zdvihl a přešel k lůžku. Posadil se na okraj. A trochu si přihnul. "Takže?" nazdvihl obočí. Byl už mírně přiopilý a nesnažil se to ani moc skrývat.

Upír ležel na zádech, pořád něco kreslil rukama v dýmu a přitom potahoval z cigarety, aby bylo dýmu víc.

"Lehněte si vedle mě a podívejte se ke stropu, možná pak pochopíte."

Vlkodlak jen zakroutil hlavou, ale uposlechl ho. Lehl si k němu, skoro se ho bokem dotýkal a magický řetěz se okamžitě zkrátil. Znovu si přihnul a potom přimhouřil oči a upřel pohled na proužky dýmu, které se nad ním vznášely a otáčely...

"Lituju, ale jsem asi příliš nevzdělaný. To víte, pouhý vlkodlak."

"Musím si počínat velice opatrně, a proto to bude trvat dlouho, ale zkráceně, ani já nechci zítra v rokli zemřít. Přestože se o to ostatní pokusí, pokud se před tím napijeme krve toho druhého, získáme jeho schopnosti, a pokud bychom si byli blíž, nejen ty, ale i znalosti a vzpomínky. Ale o tom je teď bezpředmětné mluvit. Musím vytvořit ten diagram a potřebuji, abyste ležel vedle mě, musím ho přizpůsobit i vám, bohužel jsme se spolu moc nesetkávali a tak k sobě ani nemáme žádné zvláštní city. Což je pro tento rituál škoda."

"Potřebujete silné emoce, nebo tak něco?" protáhl vlkodlak ze široka.

Upír o něm šlehl pohledem.

"Ano, jenže kladné a vy jste teď použil velmi ironický tón."

"Obvykle nebývám tak cynický, když mám umřít, nebo ochutnat upíra a ještě k němu mít kladné city..." Vlkodlak se pootočil a podepřel si dlaní hlavu. "Ovšem jestli máte nějaký plán, jak ve mně ty kladné emoce vyvolat, do toho. Jsem dost opilý, snesu o mnoho víc, než normálně."

"Kdybych měl, tak vám ho řeknu. Proto se teď mořím s tím diagramem, snažím, se vše nastavit tak, aby to bylo co nejlepší, jinak nás to může zabít. Víte, tohle se povedlo jen pár "lidem" a všichni k sobě měli velmi blízko."

"A co sex?" navrhl vlkodlak s jedinečnou bezprostředností všech opilých. "To by nás mohlo sblížit a při dobrém provedení to nezabere víc, než hodinu..." Přisunul se blíž.

Upír ho sjel ledovým pohledem a pak se na něj zadíval. "Díky, ale už předem jsem to vyhodnotil jako negativní. Oba pocházíme z ras, které se... No, i při sexu snaží zabít. Raději ne."

"Vy se mě bojíte? Upír a bojí se vlkodlaka, který je napůl namol? To je zajímavé. Škoda, že už nebudu moci tenhle poznatek zužitkovat..."

"Ne, jen říkám, že by to mohlo být kontraproduktivní.“

"V jakém případě? Nejsem ve stavu, kdy bych se zmohl i na něco jinýho, než na ten sex..." Vlkodlak se na něj zadíval. Přimhouřil oči. A potom nad něj zkusmo vztáhl ruku. Po chvíli se drsně zasmál. Ani nevěděl jak. "U Kristovejch trenýrek, vždyť vy se chováte jak panna o svý první noci!"

"Snažím se vám zachránit život a vy mě rušíte!"

"No dobře, nechcete, nechte bejt!" zabručel a položil se zase naznak a jen znuděně sledoval pentličky dýmu, jak se nad ním kroutí a vlní.

Upír si povzdechl. A po chvilce jen tak do vzduchu nadhodil: "Slyšel jsem, že prý umíte dobře líbat."

"A vy jste zase řekl, že vás nemám rušit!"

"Otázka. Čekám odpověď."

"Říká se to o mě. Ale co je na tom pravdy se vždycky posuzuje individuálně..."

"Líbal jste i muže?"

"Jo, ani jeden si zatím nestěžoval. A co z toho? Přece vás nemám rušit. Tak si dál malujte... A hejbněte s sebou, nemáme moc času."

"Snažím se, já jen chci říct, že pro ostatní to bude vypadat jako vášnivý polibek. Budeme pít krev přímo z úst toho druhého, tak proto se ptám. Třeba jestli si to nechcete předtím zkusit."

Zamžoural na něj. "Vtipkujete. To se k vám nehodí. Sráží vám to důstojnost, víte o tom?"

"Vím, jenže na tom už teď málo záleží."

"To je fakt," přitakal vlkodlak a klidně odložil láhev vedle postele. "A zkusit bychom to měli. Co kdybyste se začal cukat a na poslední chvíli to všechno zpackal, že?" Trochu zavrčel a najednou se na něj překulil. Na přiopilého byl ještě pořád dost při smyslech.

Upír si dál klidně pokuřoval a kreslil svůj diagram.

"Aspoň se na mě dívejte, když se s váma hodlám muckat," přikázal mu vlkodlak trochu nabručeně, ale když na něj ten parchant nereagoval ani teď, jednoduše mu vtrhl cigaretu a místo ní přiložil své rty.

Ruce mu na chvíli skoro klesly a hlavou se mu rozezněla dlouho zapomenutá sladko-temná melodie s nádechem romantiky. Tiše vydechl. Ty rty byly plné a přece na těch jeho úzkých seděly perfektně. A i když z nich cítil vodku, a tu nesnášel, zrovna teď ji miloval. Později nikdy nedokázal vysvětlit, co se to s ním stalo, ale po tom všem vypětí a námaze byl ten polibek, jako polibek anděla.

A řeči nelhaly. Ten vlkodlak uměl líbat... Uměl a zatraceně dobře. Hrál si s ním, trochu ho škádlil a přece se s ním skoro mazlil. Prsty mu vjel do vlasů a přitáhl blíž. Jak na něm ležel, tak mu koleny stiskl boky a téměř ho znehybnil na místě. A to dohromady žádné násilí nepoužil, jen ho prostě objal nohama a dál ho líbal.

Maedows and heaven, napadlo ho a pak se přinutil soustředit na složitý propletenec, co kreslil v dýmu. Jenže to bylo čím dál tím víc obtížné. Na chvíli dokonce zavřel oči... Vlkodlak si dával záležet. Pomalu a jemně ho obratnými prsty hladil ve vlasech, trochu masíroval a tiskl k sobě pořád víc a víc. Polibek trochu zjemnil, spíš to byly jen letmé dotyky, které vyvolávaly jen další a palčivější touhu. Jedna ruka nenápadně sjela na upírův krk... A pak ho přiměl zalapat po dechu. To když rty tu ruku, tak znepokojivě teplou a hebkou, následovaly.

"Musím dokončit diagram," zamumlal upír a jemně ho odstrčil. "Už budu vědět jak..." Přestože se snažil ovládat, měl zavřené oči a dýchal těžce.

"Hm, opravdu?" Upřely se na něj dvě tmavé oči, ale rty se ani nehnuly. Lépe řečeno, neopustily jeho hrdlo. Jen po něm pomalu bloudily, ale necítil strach, že by ho ten vlk mohl zabít... Další polibek, tentokrát na rozbolavělé rty. "Opravdu?" opakoval v klidu svoji otázku.

"Opravdu chcete zítra zemřít?" zeptal se jasně a jak doufal, věcně upír.

"Hm... Trefa do černého. Inu, dokončete si ten váš diagram. Já se vrátím ke své láhvi." Pustil ho a najednou... Ve vteřině, jakoby ani nebyl. V klidu ležel vedle něj, proléval si hrdlo vodkou a tvářil se - no, vlastně nijak. Jen trochu zčervenalé rty ho prozrazovaly. 

Upír si zase zapálil a dál kreslil. Pak, po dlouhé chvíli mlčení svěsil ruce. A zavřel oči.

"Hotovo?" brouklo to vedle něj trochu rozespale.

"Ano, ale jsem unavený. Potřebuji si chvilku zdřímnout."

"Prosím," vlkodlak se posunul a udělal mu víc místa. Přišlo mu sice na pěst, poslední noc prospat, ale koneckonců, jestli ten upír mluvil pravdu, můžou se z toho ještě dostat... Ještě mají čas. Málo, ale mají. Ani si neuvědomil, že použil množné číslo. Což možná bylo dobře.

"Jmenuju se Ryan," zamumlal ještě a zívl.

"Já Earl," zašeptal upír a pak už spal.

Ve spánku se trochu přitisknul k teplu, které vlkodlak vydával a nakonec, když se po dvou hodinách probral, zjistil, že mu spal v náručí. Ještě pořád ten vlk voněl po vodce a vypadal trochu zpustle. Na to, že to měl být všemi svými příbuznými nenáviděný možný vůdce klanu, tedy nevypadal ani v nejmenším. Ale zřejmě to byl on. Jen nějak neměl svůj den.

A Earl taky neměl svůj den… Jen… Ano, bylo to podivné, ale chvěl se.

"Dáme ještě jeden na zkoušku?" ozvalo se náhle vedle něj. Byl trochu ospalý, ale co mohl upír soudit, jinak zcela střízlivý.

"Chcete?"

"Hm, docela ano. Včera jste nebyl špatný."

"Och díky," zavrčel podrážděně upír

"Hm, máme solidní vyhlídku, že nás za pár hodin popraví a vy budete nerudný?" protáhl vlk tiše a naklonil hlavu na stranu. "Před premiérou vždycky bývá generálka..." zamumlal potom. A najednou se o upíra opíral bokem a palcem nespoutané ruky mu lehce přejížděl po rtech. "Nemám pravdu?" zeptal se tiše.

"Hm," upír se na něj podíval přes přivřená víčka a pak si povzdechl. "Netušil jsem, že máte tak rád sex."

"Sex to je příroda. A my jsme zvířata, aspoň upíři nás za zvířata považují," zabručel Ryan, pak se nad něj naklonil, pootevřel mu ústa a políbil ho.

Upír se na něj díval a pak zavřel oči a polibku se poddal. A proto zaslechl na chodbě kroky, dokonce kolem muže nad sebou ovinul paže a prohnul se pod ním. A když se dveře trochu pootevřely, mohl návštěvník vidět dvě těla propletená ve víru vášně.

Jen nepatrné cuknutí ucha mohlo prozradit, že Ryan o příchozím ví také. Ale nijak zvlášť si nebral, co by dotyčný mohl uvidět. Jen houšť a větší kapky! Jako včera vpletl upírovi dlaň do vlasů a přiměl ho zaklonit hlavu. Cítil jak se k němu vzpíná a v duchu se usmál. Hérečka jedna. Líbal ho dál. Cítil z něj jakousi zvláštní naléhavost... A kromě toho byl zatraceně učenlivý.

Návštěvník stál v místnosti nějakou dobu, než odešel. Za tu dobu už Earl moc nehrál. Třebaže se ovládal, tiskl si k sobě Ryana stále víc. Skoro jako – jakoby se bál.

A on ho nechal. Nechal, ať kolem něj ovine ruce a přitáhne si ho. Jen ho dál líbal, trochu ožižlával, jako hravé mládě, tlumeně se pochechtával, protože mu neušlo, že nad sebou ten dokonalý pan upír chvílemi ztrácí kontrolu. A snažil si víceméně zachovat ten cynický tón, se kterým k němu přistupoval - i když to se mu moc nedařilo.

Jenže pak návštěvník odešel a upír ho pomalu pustil i když bylo poznat, že by se ho rád možná držel dál.

"Výborně, takže na hlavní představení máme nacvičeno... Doufám jen, že mě nehryznete do jazyka..."

"Ne, nebojte se." Upír se trochu odvalil, nebo se o to alespoň pokusil

"Ten řetěz mě začíná štvát!" podotkl vlkodlak tiše, když zjistil, že se délka zmenšila, až to vypadalo na obyčejná želízka. "Nebudu se s váma držet za ruku, sakra!"

"Hm," prohlásil tiše upír a pak se protáhl a dal si ruku za hlavu. Jak později Ryan zjistil, tohle gesto znamenalo, že se potřebuje soustředit. Ne že by ho to v tu konkrétní chvíli zajímalo. Zajímal ho jen ten zatracený řetěz, který se ne a ne natáhnout. Samozřejmě byl magický. Ale to, že je magický snad neznamená, že má taky vlastní hlavu, ne? No zatím to vypadalo, že má. A taky velmi osobitý smysl pro humor. Takový za který byste ho nejradši přetrhli vejpůj a ještě vejpůl. Pokud by to šlo.

Takže mu nezbylo nic jiného než ležet vedle upíra, který mezitím přivřel oči a dech se mu zklidnil tak, že to vypadalo že spí. A přesto Ryan cítil, že to není pravda. Byl vzhůru, jen nemluvil.

Vlkodlaka to začalo po nějaké době rozčilovat. Jen tak tu ležet a dívat se do stropu? Pořád nezapomínal na možnost, že ho chtějí popravit a myslí to smrtelně vážně. Rozhodně věděl o stu lepších způsobů, jak strávit poslední hodiny svého života... Přestože tedy také nezapomínal na tu nenápadnou možnost zdrhnutí.

"Uklidněte se a zkuste si odpočinout. Nebo se najezte." Upír si ho nevšímal víc než prozrazovala ta věta. Jakoby se zavřel do sebe. Ryan na něj pohlédl. O něm se říkala spousta věcí… Ale ještě víc jich kolovalo o muži, který před ním ležel.

Chladnokrevný, cynický,vysoce vzdělaný a velice inteligentní. De facto vládce, kdyby nebylo muže, co skutečně vládl upířím klanům, byl by vládcem jistě on. Vládl dobře, ale tvrdě, věděl totiž, že aby mohli žít mezi lidmi, musí dodržovat jejich zákony, což mnozí odmítali. Pak přišel Earl a donutil je k tomu. Vlkodlaka najednou napadlo, že by rád věděl, kým byl, když byl ještě člověkem.

Nebo se snad upírem už narodil? Že by si byli až tak podobní? Takhle o tom neuvažoval. Proč zrovna oni dva. Proč by se upíří klan zbavoval někoho, jako je Earl? Ale když by našel podobnost... Ne, určitě býval člověkem. Měl k nim blíž, než kterýkoliv jiný upír a zároveň jim byl vzdálený. Tudy cesta nepovede.

On sám se vlkodlakem narodil. A dostal mnohem slušnější vzdělání, než nejvýše postavení. Pravda, jeho povahu to moc zkrotit nedokázalo, s mravní výchovou u něj učitelé ani nenamáhali, na první pohled vypadal jako nevzdělaný buran. Ne že by ho to nějak trápilo.

Jenže Earl byl jiný. Vědělo se o něm, že jeho síla se měří ne silou paží, ale intelektu. Byl schopen rozlousknout jiné situace a když je lidé honili, byl ochoten nastavovat krk svůj i svých lidí aby ostatní ochránil. Důmyslně a beze ztrát. Asi i proto se zasadil o uzavření míru, i když ho při jednáních slyšel jednou pronést, že nechce věčný mír. Že mu bude stačit mír tak dlouhý, jako byla válka, což znamenalo dva tisíce let. Ano, byl chytrý a tak se zase dostal k otázce proč, proč se zbavovali zrovna jeho? Že by kvůli chytrosti?

Kdo je chytrý a uvažuje dopředu, je vždycky nebezpečný. Ano, Earl jistě představoval nebezpečí. Prosazoval věci, které se nelíbily, omezovaly - takoví jsou vždy nepopulární. A proto je třeba se jich urychleně zbavit. Vida, zase ta paralela osudů... Jenže, proč oni dva? Kdo je vlastně vybral? Nebo to bylo tak, jak slyšel, že se hrabě přihlásil sám?

Jeho samého vybrala rodina. Jak příznačné. Neměli ho rádi, to věděl tak nějak vždycky. Neměli ho rádi, protože míval pravdu a nebál se jí říkat. Mnohdy nevybíravě. Spíš pořád. Říkat otevřeně, co si myslí nebylo samozřejmě, ze smyslu diplomatické taktiky, to nejmoudřejší, ale zkuste to vysvětlit mezkovi.

Jenže hrabě byl politik, alespoň tak vždy vystupoval, bylo těžké uvěřit, že by se dal tak zmanipulovat. Jediné vysvětlení: chtěl to sám.

„V kolik mají přijít podruhé?“ ozval se vlkodlak znenadání, asi po hodině ticha, kdy vedle sebe jen leželi a každý se zaobíral vlastními, neveselými myšlenkami.

„Za hodinu,“zašeptal upír a pak zavřel oči. „Proč se ptáte?“

"Jen tak, zajímá mě to, nemůže?" pokrčil Ryan rameny a zkusmo trhnul rukou. Řetěz se zřejmě umoudřil, takže mohl vstát, dojít ke stolu a pořád se nezkracoval. Ještě že tak. Opravdu nehodlal strávit své poslední chvíle s ním na posteli, jen tak.

"Co chcete? Sex? Že se pořád ptáte!" zavrčel upír a pak se trochu schoulil, jak ho obešla zima.

"Prosím?" Vlkodlak se otočil a věnoval mu pohrdlivý pohled. "Čekal bych od vás více taktu, můj drahý kolego," ucedil pak. "A ptám se, protože za hodinu mám umřít a vážně se mi do toho nechce. Je mi líto, ale faktem je, že vlkodlaci nejsou zvyklí přetvařovat se za kus ledu, když jim hrozí něco takového. Ale jistě, to víte, že bych si sex dal. Ale protože jste tu vy, tak bych musel použít hrubou sílu, do čehož se mi taky zrovna nechce. Takže mě omluvte!" Naposledy si ho změřil a potom zapadl do koupelny, i když nechal dveře nedovřené.

Upír uraženě mlčel, ale pak ho přemohla zvědavost a po chvíli taky řetěz, který se najednou začal utahovat. Takže chtíc nechtíc, musel za vlkodlakem. I když pravdou bylo, že byl taky zvědavý. Moc zvědavý na to, co se… Na něj. Vklouzl do páry a košile se mu přilepila na tělo. Ztěžka se nadechnul.

"Omluvám se, ale ten řetěz...!" vyhrkl, když uviděl vlkodlaka v horké lázni.

"Ještě že ho máte, co?" protáhl Ryan nevzrušeně. "Aspoň se je nač vymluvit," ušklíbl se nakonec a povytáhl se kousek výš. Z jeho přítomnosti si vůbec nic nedělal. Svým způsobem se uměl ovládat. A bavilo ho, když si mohl z té dokonalosti samy utahovat.

"No, jinak bych tu těžko stál. A víte, taky bych se rád… vykoupal. A nejsem zas tak útlocitný!" Sundal si košili. A pak se otočil a začal si stahovat i kalhoty.

"Ohó, vaše velectěnost se nestydí vlézt si do jedné vody se mnou? No já zírám," pozdvihl vlkodlak obočí, ale potom se jenom posunul a udělal mu místo. Bylo to dost velké pro oba, bylo to spíš jen gesto. Ale opravdu ho zajímalo, jestli si k němu vleze.

Upír se vysvlékl donaha a ponořil se. Tiše vydechl. A přivřel blahem oči.

"Upírům prý voda vadí."

"To je lež, já ji miluji."

"Tak to je bezva, protože já se odsud nehodlám hnout ještě přinejmenším dvacet minut. Možná i dýl. Prostě jak mi to čas dovolí. A když už jste se mi sem tak vecpal, jsem rád, že se aspoň nebudete ošklíbat." Ryan nechal odpustit trochu vody a doplnil téměř vřelou. A s blaženým úsměvem se sesul zpátky.

Upír tiše zasténal a přesunul se, jak se náramek zkrátil, ještě blíž.

"Myslíte, že tu někde bude trocha masa a víno, dostal jsem hlad," hlesl po chvíli, když sledoval jak muži vedle něj tepe tepna na krku.

"Někde nejspíš ano," poznamenal Ryan s přivřenýma očima a potom na něj zamžoural. "Ale to bych musel vstát a to se mi zrovna dvakrát nechce," demonstrativně zdvihl ruku a trochu se přitom narovnal. Takže se Earl mohl pokochat pohledem i jinde.

"Asi budu muset jít sám," hlesl znovu upír a olízl si rty. "Dva dny jsem nejedl."

"No prosím, když myslíte, že vás ten krám pustí," vlkodlak jen zavrtěl hlavou a ponořil se do kouřící vody hlouběji. "Ale když tam půjdete," zabublalo to najednou. "Vemte mi taky skleničku, jo?"

"Ano, vezmu… Vezmu i něco pro vás,“ řekl upír a pomalu vstal. Pak se zarazil, ale šel dál. Dál do pokoje. Pro jídlo a pro krev… Ale už tam bylo jen víno a trocha vodky.

"Ehm, zapomněl jsem říct, že tu krev jsem vyžahl..." ozvalo se v tu chvíli za ním.

"Vaše smůla," řekl upír, když se vrátil. "A maso taky není. A já se potřebuju napít… Takže?"

"Políbíte mě?" ozvalo se z páry.

"Pojďte sem!" zasyčel upír

"Pojďte sem vy," opáčil Ryan měkce a plácl otevřenou dlaní do vody, jen to zašplouchalo. Zároveň se mírně pootočil a poskytl mu tak velmi lákavý pohled na svůj krk. Štíhlý, dlouhý... A taky všechno další.

"Neprovokujte mě!" zasyčel upír a špičáky mu trochu povylezly. Potřeboval krev a věděl to. Nakonec to řetěz vyřešil sám. Najednou byl upír u něj na klíně. "Prosím," zachraptěl, když se dotkl těch tepajících míst.

"Nezabijte mě," vydechl Ryan jehož myšlení se s váhou toho těla začalo ubírat poněkud jiným směrem.

"Nebojte se," zašeptal upír a tehdy poprvé se napil. Neřekl mu celou pravdu. Lhal o svém hladu. Myslel, že se po tom vypětí zblázní.

Ryan jenom tiše vydechl a pak zasténal. Bylo v tom něco zvrhlého, nechat se jím vysávat a přitom cítit, že na něm sedí, nahý! Sevřel pevně v bocích, zatímco mu Earl naklonil hlavu na stranu, aby mohl víc k jeho krku. Jeho horké prsty na tváři... Pohyby jeho těla. Prudce se nadechl.

Nepoužil na něj žádný trik, co by musel jindy. Tady mu jen vjel prsty do vlasů a hladil ho. Věděl, že se to vlkodlakovi líbí. Cítil jak na jeho přítomnost reaguje jeho tělo. Jak si to užívá. Ano, on potřeboval krev a vlkodlak zase... trochu potěšení. Teď v pokusu o sebeobranu zavřel oči a jen se mu poddal. Pár kapek krve mu stékalo po krku a mísilo se s vodou, která začala pomalu vychládat.

Ryan pomalu sklouzl po hladké stěně vany dolů a přitiskl si ho blíž. Vzrušovalo ho to. Bizarním, zvráceným způsobem, ale bylo to tak. Tělem se mu začala rozlévat slabost. Upír ho nakonec políbil a obě jizvičky, které se rychle zatahovaly, přejel jazykem.

"Děkuji,“ zašeptal, napil se vína přímo z lahve a znovu zmoženého muže jemně políbil.

"Teď já..." zavrčel mu náhle u ucha jeho hlas a voda zašplouchala. Earl se ocitl přitisknutý na stěně a vlkodlak se nad ním s mírnou námahou skláněl. "Berte to jako dluh, který vůči mě máte..."

"Jistě," řekl tiše upír a pak se na něj podivně zadíval. "Takže, co chcete?"

"Přijde na to, kolik máme času..." odtušil Ryan a v očích se mu zlatě zalesklo. Jednoznačné znamení. Pomalu mu otočil hlavu na stranu a olízl krk. "Nenechám vám přece všechny výhody..." usmál se potom protřele. Přitáhl si k ústům jeho zápěstí. A skousl.

"Ještě půl hodiny," zašeptal Earl, který nepředpokládal jediné. Že ho to bude vzrušovat, že z něj saje krev a s tím získává i jeho schopnosti a že si to užívá. Natáhl druhou ruku a přitáhl si ho blíž.

Ryan neříkal nic, jen dychtivě polykal doušek po doušku a cítil jak se mu vrací síly, které mu Earl "vzal". Jeho chuť byla přímo opojná. Ta horkost, jak mu tepala pod rty... V tu chvíli mu Earlovy prsty vjely do vlasů a přitáhly si ho blíž. Vlkodlak se mu volnou rukou pevně opřel o rameno a přirazil ho ke stěně vany. A šlehl po něm varovným pohledem. Vášnivým pohledem.

"Už dost… Prosím," zašeptal upír zmoženě. A pak tiše zasténal. Točila se mu hlava. A to teplo, voda, krev, víno…

Vlkodlak se odtrhl a s blaženě zakloněnou hlavou spolkl poslední doušek. Kapky mu stekly od úst. Potom upřel pohled na téměř vyčerpaného Earla... Usmál se. Sehnul se a velice jemně ho políbil na úzké rty.

"Co dál?" zašeptal smyslně.

"Nevím, vyčerpal jste mě. Nemohu se skoro hýbat. Já… Jsem unavený," Earl se mu pomalu sesul do náruče.