Jdi na obsah Jdi na menu

Ten zatracenej chlap!

25. 12. 2013

 
 

"Ahoj," ozvalo se trochu nerozhodně od dveří, když otevřel a muž zvedl hlavu. Mladík ve dveřích vydechl. Stále ty stejné oči bouřky, stále ty stejné rozčepýřené vlasy.

Venku zavál studený vítr a muž v horské bundě se otřásl.

"Nepustíš mě dovnitř?" zeptal se tiše.

"Pojď dál."

 

Díval se na něj jako na zjevení, ale potom se otočil na patě a zamířil do kuchyně.

"Udělej si pohodlí. Jako doma. A co si dáš? Kafe...? Čaj, viď? Že se ptám."

"Čaj si dám," usmál se muž a pak se k němu přiblížil. "Chyběl jsi mi, Matěji…"

"Nekecej."

"Opravdu. V Argentině je teď léto a já tam nemohl spát... Chyběl jsi mi."

"Měsíc!"

"Jo..."

"Bez telefonátu."

"Posílal jsem ti dopis."

"Nedošel..." odtušil s kamennou tváří a zalil mu čaj. "Nebo mi snad chceš namluvit, že mi ho vlastní matka zapřela? Nebo to byla moje sekretářka, že by mi ho nedala? Dopis od přítele...?" otočil se a vrazil mu hrníček do ruky. "To je koneckonců jedno. Co tu děláš?"

Usmál se.Trochu nesměle.

"Nevím, kdo ti ho nedal. Ale chtěl jsem ti to říct vlastně sám…"

"Co, že se se mnou rozcházíš? Že už mě nechceš vidět?"

"Že tě miluju."

"No nekecej!" opřel se o linku a vykouzlil na tváři tak pohrdavý pohled, že by to nikdo nesvedl líp. "Ty jsi přiletěl z Argentiny, jen abys mi řekl tohle...? No to mě podrž! Já se snad rozbrečím, to je tak dojemný. Zvlášť když před měsícem tu po tobě nezbyl ani vlas!"

"Proto jsem přiletěl z Argentiny abych ti to řekl. Zastavil jsem výzkum. Chci být s tebou… Na Vánoce. Tedy, pokud chceš ty."

"A jak ses dozvěděl, že jsem tady...?"

"Hledal jsem tě. Všude. Krosnu jsem nechal na fakultě a běhal po městě. A pak si půjčil auto a jel sem… To víš, republika zase není tak velká."

"Kdo mě práskl," trval Matěj na svém a stál se založenýma rukama jako zápasník. "No tak! Kdo sakra, ať vím, komu mám potom utrhnout hlavu!"

"Bára mi řekla, kde budeš."

"Fajn, je mrtvá už teď. Ne, oni opravdu nechápou význam slov soukromí a naléhavý případ. Chtěl jsem si odpočinout. A místo toho tu mám tebe..."

"Mám odejít Matěji?"

"A ta holka je schopná tě přivlíknout za flígr zpátky, nebo mě odvlíknout dolů... Zůstaň. Mám volnej pokoj, můžeš se tam utábořit."

"Díky," řekl starší, viditelně úlevně a pak k němu přistoupil a políbil ho na tvář. "Něco jsem ti dovezl."

"Prosím tě... Jenom o jedno tě prosím, nehraj si tady na beznadějně zamilovaného a propagátora Vánoc k tomu," povzdechl si Matěj. "Přijdu si potom jak pitomec."

Přítel na něj mrkl a pak na chvíli zmizel a už byl dole. Vzápětí se vrátil s velkou krosnou a zapadl s ní do pokoje nahoru. Tam ji hodil na postel a vybalil první dárek. Seběhl zase dolů a sedl si poslušně za stůl. Jenže když viděl jak vaří, stoupl si k němu a vzal mu to z rukou.

"Ještě se spálíš."

"Hergot, co si sakra myslíš?!" Matěj se nasupeně otočil od linky a píchl ho prstem do hrudi. "Že se teď ukážeš na Vánoce jakoby nic a já se rozbrečím a padnu ti kolem krku?! Smůla, kamaráde! Ten měsíc jsem měl možnost přemejšlet, hodně přemejšlet! Co sis myslel, že se ukážeš a všechno bude zapomenutý? Že zapomenu, jak jsem se probudil v tom bytě sám, nahej, se vzpomínkou na nejhezčí noc svýho života, jenže taky s vědomím, že byla nejspíš poslední? Protože milostpán se neuráčil ani rozloučit!"

Blonďák si přestal všímat pánve a stáhl oheň. Pak si ho přitáhl k sobě a pohladil po vlasech. Usmál se a když se mu chtěl vytrhnout, políbil ho

Jeho hostitel se ze začátku snažil bránit. Urputně. Kroutil sebou a mrskal se jako živá žížala. Dokonce měl pocit, že do něj i buší, ale toho - parchanta! - to neodradilo. A najednou cítil, že se mu poddává. Pomalu, proti své vůli, ale tělo bylo slabé... Tělo si ho pamatovalo. Chtělo ho cítit.

"Nenávidím tě... Jak jsi jen mohl!" zaštkal nakonec.

"Musel jsem. Omlouvám se," zašeptal geolog a pak ho znova políbil. Mladík v jeho náručí už roztál docela. A pak se k němu přitiskl a on ho znova políbil. "Už jsem tady. A teď tu budu. S tebou," usmál se Reinhard.

"Jsi... strašný, strašný hajzl!" uhodil ho Matěj naposledy pěstí a pak mu konečně vyhrkly ty slzy, které se měly ukázat už před měsícem, když se probudil v tom prázdném bytě a sám. Tehdy se choval ohromně statečně... Ale taky přestal být příjemný a milý. A jako vedoucímu katedry... Nejmladšímu vedoucímu za celou historii školy, mu to moc ke prospěchu nebylo.

"Jsem, ale jistě chápeš, že projekt Živa se beze mě neobejde, přeci jen žádnýho jinýho cvoka tam na ty místa nedostanou. No tak, já vím, že jsem parchant, ale už se prosím nezlob. Moc jsi mi chyběl."

"To je od tebe opravdu hezké..." povzdechl si, utřel si mokré tváře a vykroutil se mu. "A jak si to představuješ dál? Strávíš se mnou Vánoce a zase zmizíš? Třeba na půl roku? Zase nezavoláš...? Jak si to představuješ, Reinharde?"

"Strávím tu Vánoce a pak musím zpátky a projekt dokončit. Potom se vrátím do republiky. A nějakou dobu tu zůstanu. Musím vyhodnotit vzorky a napsat zprávu. A hlavně jednoho pana doktora přesvědčit, že ho skutečně miluji," řekl a znovu ho políbil, tentokrát na nos.

Matěj rezignoval, Reinhard s ním uměl manipulovat a horší bylo, že o tom věděl. Věděl, jaký má na něj vliv.

"Pojď, doděláme to jídlo a potom... Taky potřebuju pracovat. Člověk se musí něčím zaměstnat, aby se nezbláznil. Mám spoustu práce a jen krátký čas... Doděláme to jídlo. Mám hlad."

"Dobře, dovařím to." Reinhard se na něj usmál, rozcuchal mu vlasy a to maso dodělal rychle. Pak přecedil rýži, přidal zeleninu a vše promíchal na pánvi. "Tak a máme rizoto. Teď ještě sýr a okurky a bude to dokonalé."

"Dokonalé," Matěj si povzdechl. Reinhard měl zvyk říkat dokonalý ve všem, co se k němu, jeho milenci, nějak vztahovalo. A vůbec nebral na vědomí, že jeho to uvádí do rozpaků. "Fajn, mě bude stačit když to bude jedlé.."

"Bude, neboj se," usmíval se Reinhard a pak naservíroval jídlo na talíře, obložil je zeleninou a nasypal na ně sýr. "Prosím," řekl a když si Matěj sedl naproti němu, trochu se pousmál. "No? Zkusíš to?"

"Co jiného mi zbývá, pokud nechci umřít hladem?" Matěj konečně vykouzlil na tváři cosi jako úsměv. Pak zasedl naproti němu a zkusmo polkl první sousto. "Jo... Jo, je to dobrý. Je to dokonce moc dobrý. Ostatně jako vždycky," poznamenal jakoby mimochodem.

"Jistě, zlepšil ses," smál se Reinhard

"Děkuju, snažil jsem se... Teda aspoň trochu," Matěj si nabral další sousto.

Reinhard se na mladého muže usmál a sám se dal do jídla. Měl snědeno za chvilku, vždyť měl taky pěkný hlad a potom sklidil ze stolu a umyl nádobí. Matěj zvedl obočí, v životě zažil spoustu věcí, ale že by Reinhard dobrovolně myl nádobí… A pak mu i nachystal čaj a nakonec odběhl nahoru a donesl krabici s cukrovím. Domácím!

"Jsem dostal od kluků v Geotechu," usmál se trochu nesměle

"Máš mě tak nechutně přečteného." Matěj jen zavrtěl hlavou a založil si ruce na hrudi. "To je skoro deprimující pomyšlení, že existuje někdo, kdo o mě ví téměř první a poslední... Jako člověk v tak významném postavení bych si to opravdu neměl dovolit."

"Nemohl bys sis to dovolit, kdybych byl tvým podřízeným, ale nejsem. Takže to nevadí," usmál se Reinhard a políbil ho na tvář. "No tak, Matěji, usměj se trošku." S tím ho vytáhl na nohy a odtáhl, a to skoro doslova, do obýváku, kde ho usadil v křesle, dal mu čaj a cukroví a sedl si před něj na zem a hlavou se mu opřel o koleno.

"Vždyť se směju, nemůžeš chtít zázraky." Vedoucí katedry se na něj podíval. "Měsíc jsem měl tak příšernej splín, až se divím, že jsem tě něčím nepřetáhl už v těch dveřích..." Pomalu ho pohladil ve vlasech. "Co předvádím teď, je docela slušná ukázka, jak se umím bezvadně ovládat..."

Reinhard se usmál a pak ho vzal za ruku, která mu začala čechrat vlasy a začal mu masírovat dlaň. Jemně, nenuceně, stejně jemně jako před celým, měsícem, kdy to vlastně taky začalo masáží a skončilo tou úžasnou nocí. Teď ho hladil a masíroval zrovna tak a Matěj měl co dělat, aby nevrněl.

"Jsi... strašnej... strašlivej parchant..." zašeptal po chvíli, kdy mu pomalu uvolňoval napjaté svaly a on měl co dělat, aby odolal pokušení sklouznout k němu na zem, obejmout ho a... "Nech toho, na tohle už jsme oba přece jen - dospělí?"

"No právě, jsme dospělí. A já ti jen masíruju ruku, co je na tom špatného?“ Reinhard k němu zvedl pohled a usmál se. "No řekni, co je?"

"Co je?" Matěj konečně udělal tu chybu a podíval se mu do očí. "Nic ti to nepřipomíná...?" zeptal se potom tiše. "Opravdu ti to nic nepřipomíná? Mě totiž ano."

Reinhard se jen usmál a vtiskl mu polibek do dlaně jako odpověď.

"Slib mi jedno," Matěj se k němu nahnul, vytrhnul svoji ruku z jeho sevření a téměř bolestivě mu stiskl bradu. "Slib mi jedno. Tentokrát se aspoň rozloučíš."

"Slibuju," řekl tiše Reinhard a pak si ho stáhl dolů k sobě na zem a políbil. Byl to divoký polibek, který se pak změnil v něžný, skoro jemný a svádivý.

Matěj se v jeho náručí zachvěl. Tohle mu přece nemohl dělat! Nechat ho měsíc trápit a teď to zahnat jedním naprosto dokonalým sexem? Jenže jak ho znal, tak toho byl schopen. Ten parchant byl schopný čehokoliv. A jeho největší průšvih byl v tom, že mu nedokázal odolávat... Vjel mu pomalu prsty do vlasů a trochu zatáhl. Možná ho chtěl odtáhnout a potom mu jednu vrazit, ale pak ho jen hladil. Když ho líbal, nebyl schopný čehokoliv. A cítil... Cítil, že v tuhle chvíli by mu odpustil i kdyby se tu ráno zase probudil sám a zase se měl měsíc utápět v extra silném kafi a vědecké práci.

Jenže tentokrát bylo něco jinak. Reiny, jak mu zdrobněle říkal, ho sváděl. Laskal. Ale všechno bylo tak krásně pomalé, tak jemné. Tak jiné, od minula, kdy pro samou divokost málem nevlezli do dveří ložnice. Teď ho dobýval a jemu se to líbilo. Reinhard si ho položil do náruče a prsty mu začal jezdit po hrudi a občas sjel až ke klínu.

Jenže minule... Minule to bylo po čtrnácti dnech, kdy kolem sebe opatrně kroužili jako dva jestřábi nad jednou kořistí. Pak se téměř strašlivě opili... A ten zbytek - raději nedomýšlel. Povzdechl si a opřel se mu o hruď. To hlazení bylo moc příjemné, ať to teď mělo skončit jakkoliv. Reinhard ho pohladil znova a pak mu rozepnul dříny a vklouzl rukou dovnitř. Za trenýrky a dál. Tiché zavzdychání, když ho začal hladit stejně pomalu a lenivě, jako ho líbal a oždiboval mu ucho.

"Je ti to příjemné?" zeptal se tichým, chraplavým hlasem.

Matěj jen zasténal a přivinul se k němu blíž. Nevěděl, co se mu líbí víc, jestli to, jak mu jazykem rejdí na citlivém místě pod uchem, nebo to, jak ho pomalu hladí, vzrušuje... a ví, že zcela přesně co na něj platí. Přejel mu dlaněmi po stehnech a potom mu stiskl kolena. Z úst mu uniklo tiché zasténání...

A on ho jen dál pomaličku oždiboval a hladil. Žádné zrychlení, žádná rychlá úleva. Jen líné hlazení, jako když hladíte rozmazleného kocoura. Polibek na tvář a pak na ústa. Matěj ho trochu kousnul do jazyka, ale pak se jen usmál. Otočil se a klekl si mu mezi nohy. Potom ho objal rukama kolem krku a políbil tak vášnivě, jako tu noc před měsícem. Kdy se na sebe vrhli, Reinhard z něj strhal oblečení, zatímco se mu on horečně dobýval pod košili...

Pomalu mu přejel dlaněmi po hrudi. Teď se ho snažil přesvědčit k něčemu podobnému, ale Reinhard se nechtěl dát. Jen si mladého kolegu přitáhl blíž a pak ho trochu odstrčil a posadil zpět do křesla. Vyjevený pohled a pak další, když ho trochu nadzvedl a stáhl mu kalhoty i spodní prádlo až ke kotníkům. Klekl si mezi jeho nohy a políbil ho na vnitřní stranu stehna

"Co-co to děláš?!" vyjekl Matěj, ale to už přišel další polibek nebezpečně blízko klínu. Vzepjal se, ale Reinhard ho přitlačil zpátky. A pak že jsou Němci mizerní milenci, napadlo ho kradmo, když mu vlhký a dychtivý jazyk přejel po kůži. Kec!

Němec si mezitím začal rukou hrát v jeho klínu. Matěj vyjekl podruhé.

A pak potřetí, když ho vzal do úst a jeho objalo příjemné teplo a vlhko.

Zabořil hlavu do polstrování a radši zavřel pusu. Ne, tady na té samotě by ho nikdo neslyšel, ani kdyby si vykřičel hlasivky, ale byl to obranný reflex. Posledně měl na zápěstí ještě čtrnáct dní otisk svých zubů, jak se kousnul, aby sousedi neslyšeli... Teď jen tiskl rty k sobě, jak Reinhard rytmicky pohyboval hlavou a přitom vzrušením nevěděl, co dělat.

Jenže minule si s ním tak nehrál. Kdyby měl nějak vyjádřit o tom, co dělali minule, asi nejvíc by se tomu rovnalo přirovnání šukali jak králíci. Nemohli se toho druhého nabažit a alkohol jim vzal zábrany. Tam nebylo moc času na hraní, jak si s ním Reinhard hrál teď, tam si ho vzal a on mohl jen kňučet a sténat

Teď sice mohl víc, ale vzrušení mu víc nedovolilo. Sešpulil rty, pak si je skousnul, až ucítil chuť vlastní krve, ale stejně mu to nakonec nebylo moc platné. Uniklo mu další téměř bolestné zanaříkání rozkoší, jak mu Reinhard ještě navíc přejížděl bříšky prstů po hladké kůži na vnitřní straně stehen. Vjel mu prsty do vlasů a tentokrát zatáhl pořádně. Bylo to stejné a tak jiné... Čím víc ho laskal, tím víc po něm toužil.

"Chceš mě?" Reinhard na chvíli přerušil laskání a zadíval se mu do očí. Ty jeho zářily jako dva ohně. Ty Matějovy byly zastřené touhou.

"Stačí jen říct co chceš,“řekl a olízl ho po celé délce.

"Jen říct," stiskl ho víc.

"Musíš si říct ty," prsty pohladil jeho otvor.

Matějovi zablýskly oči. Pak zvedl nohu a opřel se mu chodidlem o hrudník.

"Vážně?" poznamenal potom tichým, výhružným hlasem. Pak do něj vší silou strčil, až se Reinhard svalil na podlahu. Než se stihl vzpamatovat, Matěj se zbavil džínů a sklouzl obkročmo na něj, takže jeho nahý klín se otíral o drsnou látku Reinhardových kalhot.

"Moje chata, moje hra, moje pravidla... Už ti nedovolím, aby sis se mnou dělal, co si zamaneš!"

"Jejda… A copak teď uděláš?" zeptal se tiše Reinahard, ale to už byl políben tak surově až mu pod spodním rtem zůstala malá modřinka.

"Nevíš jak moc jsem trpěl, když jsi odjel, ty parchante," zasyčel mu Matěj do obličeje a přes látku trička mu sevřel bradavku, až Reinhard sykl, pak se k němu sklonil a kousl ho.

"Sadisto!"

"Ale neříkej, kdo mě tu nechal bez rozloučení? Hm?!" Znova kousnutí a pak se mu trochu zavrtěl na klíně. Reinhard se musel kousnou do tváře, aby nesténal, jenže tentokrát slastí. Byl vzrušný, a začínalo mu být nepohodlně.

"Víš jaký to bylo? Prožil jsem nejlepší sex svýho života, probudil jsem se ráno s kocovinou a nechtěl nic jinýho, než černý kafe... Hergot! Budu ti to omílat pořád dokola, dokud se ti v té tvé natvrdlé palici nerozsvítí!"

Stisk zubů na druhé bradavce a prsty, které ho sevřely přes látku. Pak mu rozepnul knoflík i zip a dopřál mu trochu volnosti. A pak najednou udělal až moc mrštný pohyb na někoho, kdo většinu dne tráví v kanceláři, a přiklekl mu obě ruce. Dokonale si ho znehybnil. A potom si začal provokativně pomalu svlékat svetr a tričko.

"Hm, tak co bys chtěl..." prohodil jen tak mimochodem, "pověz, copak bys chtěl..."

"Tebe," vydechl Reinhard a jen se na něj díval, měl pocit, že se zblázní. "Prosím, Matěji. Prosím," škemral, ale ten ho neposlouchal. Renhard se pokusil osvobodit, ale nešlo to. Kousl se do rtu, když ho svlečený Matěj sevřel v ruce a tiše zasténal. A pak víc, sevřel ho až to skoro bolelo.

"Utekl jsi mi, tak si nemysli, že to teď budeš mít jednoduché," zasmál se Matěj a sám se zarazil, jak moc se mu to líbí, ho tady takhle ovládat. Vrazil mu ruce mezi nohy a skoro surově mu ty kalhoty i s prádlem stáhl.  Reinhard zasténal a on mezi zuby sevřel kus jeho kůže.

"Jau!"

"Jen trp! Vánoce mají být nejen svátky klidu a míru, ale také časem rozjímání o vlastních hříších..." zavibroval mu jeho hlas na tom nejcitlivějším místě. A vzápětí ho kousnul. Docela regulérně ho kousl! Pak se náhle otočil, takže měl Reinhard jeho lákavé a vyzývavé pozadí přímo na dosah. "Chceš mě?" zadeklamoval Matěj a pootočil hlavu, aniž ho ovšem přestal vzrušovat, "lubrikační gel doufám máš..." dodal ještě poťouchle a pak mu jazykem šmejdivě začal prozkoumávat to, co minule nestihl.

"Mám v batohu… nahoře… m-usí-m po něj dojít," hlesl Reinhard a pak tiše zasténal. To bylo… úžasné. Jenže pak to skončilo.

"Fajn, tak pro něj dojdi," usmál se Matěj a pustil ho. Reinhard se na něj frustrovaně zadíval, ale pak se zvedl a skutečně došel nahoru pro potřebné věci. Vrátil se za chvíli a v kuchyni si jen trochu umyl ruce a chtěl si sundat tričko, když ho kolem psu sevřely dvě paže a pak ho někdo kousl do ucha.

"Matěji…"

"Ticho! Minule sis to užil ty, teď já," usmál se, strčil do něj a přehnul ho přes stůl. Reihnard chtěl vstát, ale byl znova přitlačen.

Deska studila do břicha a Matěj mu vzal lubrikant.

"Tak…" I v tom slově bylo slyšet, jak se usmívá

Studilo to. Studilo to téměř nepředstavitelně, protože i Matěj měl studené ruce. Vždycky měl studené ruce, tak nějak se pořád klepal... Ale teď to bylo dílem nepříjemné a dílem vzrušující k zbláznění. A přitom tak absurdní, Matěj, ten křehčí, mladší a... Reinhard si skousnul rty, aby nezasténal, když ucítil ten chlad uvnitř svého těla. Matěj se na něj položil a potom ho kousnul do ucha a vzrušeně zasténal, když se o něj otřel.

"Máš výhodu..." zašeptal pomstychtivým hlasem, "já ti ráno neuteču..."

"Opravdu ne?" sykl Reinhard a pak vyjekl, když se do něj vtlačilo něco většího. Skoro to bolelo. Ne, ono to bolelo, a on sténal dokud Matěj nebyl uvnitř celý. Pak jen ztěžka oddechoval a znovu výkřik, když se poprvé pohnul a pak už nepřestal. Reinhard netušil jestli vzdychá slastí či bolestí, tohle mu bralo dech obojí. A Matěj mu nedával šanci na oddech.

"MATĚJI!“ První výkřik a pak další a další. Němec se chvěl pod přírazy a z očí mu vytryskly slzy. Vysportované tělo naráželo do desky stolu a Matěj ho nemilosrdně držel a přirážel pořád stejně tvrdě. Náraz, vlna slasti, náraz, vlna slasti... Přišpendlil mu ruce na stůl a koordinoval přirážení jen boky. Jeho štíhlounký, skoro hubený vedoucí katedry. A dělal mu tohle. Promyšleně ho mučil, týral... Reinhard netušil, jestli se mu doopravdy chce pomstít za ten tichý měsíc, ale i kdyby, měl na to právo. Teď mu právě olízl ucho a tlumeně mu do něj zasténal. A potom mu najednou pustil ruce a prsty se mu zaryl do kůže blízko kyčlí.

Bolest a slast, slast a bolest. Nebezpečný koktejl, který se slil v jedno a když mu Matějova ruka sevřela jeho přirození, málem se udělal jen tím. Matěj ho začal laskat a zrychlil tempo. Reinhard už nemohl, už jen sténal a pak křičel. Jeho tělo se chvělo pod vším tím náporem a když přišlo uvolnění bylo to jako smršť

Matěj ho brutálně stiskl a udělal poslední prudký výpad. Následná rozkoš byla přímo elektrizující, cítil jak si stoupá na špičky, svaly mu zaškubaly a musel se Reinharda doopravdy přidržet, jinak by spadl. Potom se na něj s tichým oddechováním zhroutil. Nehty ho jemně poškrábal po zpocených zádech a opřel si hlavu o jeho rameno.

Téměř jako před měsícem. Jenže před měsícem byl on ten dole a byl to Reinhard, kdo se o něj opíral, kdo se k němu tisknul... Lehce ho kousnul do ramene. Reinhard skoro nevnímal.

Zažil s ním malou smrt už jednou, ale takhle… Takhle to snad bylo ještě lepší.

"Matěji..."

Matěj mu ale neodpověděl, jen se trochu usmál a políbil ho do zpocených vlasů.

„A dnes mi nikam neutečeš!“

„To bych ani nemohl,“zabručel tiše Reinhard, když z něj vystoupil a pak ho odtáhl do koupelny.

Když pak spolu seděli pod stromečkem (Reinhard ležel na břiše) bylo jim dobře. Matěj se usmíval a prohraboval se tou záplavou dárku, které dostal. Pravda, nejdřív tvrdil, že nic pro Reinhard nemá, ale nakonec vytáhl ze skříně hned dárky dva. Krásný kašmírový svetr a nový nůž. A musel uznat, že ten svetr Reinhardovi šel k očím. Černý svetr, bouřkové oči...

Matěj se usmál a vzal z jednoho dárku mašli.

„Tak co? Líbí se ti dárky?“ zeptal se tiše Reinhard.

„Hm...“

„Nelíbí?“

„Líbíš se mi ty.“Matěj se usmál, klekl si k němu a políbil ho.

 

Netrvalo dlouho a Reinhard na sobě neměl vůbec nic, jen své Suunto hodinky a pak velkou červenou mašli, co mu Matěj položil do klína. Matěj se usmál. A ještě než se k němu sklonil, aby si užil i tenhle dárek, ještě cvakla spoušť jeho nového fotoaparátu. Přeci musí mít nějakou vzpomínku, až mu tenhle zatracenej chlap zase někam zmizí.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Karin - Paráda

9. 3. 2019 17:43

To byla pěkná pomsta.

sisi/ctenar - tenhle příběh..

9. 1. 2014 23:36

je pro mě nevím proč vždy tak plný smutku.

Voldy - ...

6. 1. 2014 12:47

Jej! Úžásné! Jsem se rozplývala blahem... ten začátek... úplně jsem čekala, kdy mu přirazí dveře před nosem a on ho pustil dovnitř! A zraněná dušička se projevila vážně výborně! Mašle na závěr na živý dáreček... sladký bonbonek pro pokřivenou duši! Ááách

Mary - Konečně!

5. 1. 2014 13:31

Sláva, ani nevíš jak dlouho jsem na tvé povídky čekala :) . Strašně mi chybělo si svoje oblíbené povídky (94% z celého obsahu těchto stránek) jen tak prolítnout. :)